„Byla to rána z čistého nebe: moje producentka mi ukázala návrh plakátu. „Co to je?“ zeptal jsem se. „To je film, co jsi natočil!“ odvětila. „Doufám, že ne,“ vysoukal jsem se sebe. Trailery a fotky jsou venku…vypadá to strašně. Jsem otřesen. Nenechte se zmást…na tom filmu jsem pracoval dva roky. A s velkým potěšením. Ale nejspíš jsem oblafnul sám sebe. Navnadil jsem se. Nechci říct, že by někdo něco pokazil…právě naopak, všichni pracovali oddaně a plně zaměřeni na cíl, který jsem já sám vytyčil. Ale když mi producentka předložila holá fakta, zamrazilo mě. Tohle je cukrová vata. Film pro ženský! Měl jsem chuť ten film odvrhnout jako špatně transplantovaný orgán. Ale co jsem vlastně chtěl? Úplně na začátku jsem se toužil vrhnout do hlubin německého romantismu. Přímo k Wagnerovi. Tak to přesně bylo. Ale není to nakonec jen způsob, jak vyjádřit porážku? Sražení do nejnižších filmových úrovní? Romantika je v běžně zneužívána neuvěřitelně tupými způsoby. A také se musím přiznat, že jsem se šťastně zapletl s romatnickými filmy…samozřejmě musím zmínit Viscontiho. Německý romantismus, který vám vezme dech. Ale u Viscontiho, tam je vždycky něco, co pozvedne banální… a pozvedne to k mistrovskému dílu. Jsem zmatený a cítím vinu. Co jsem to udělal? Je tohle konec Triera? Pevně věřím, že v té cukrové vatě se najde úlomek kosti, který může nakonec zlomit zub…Zavřu oči a doufám!“ Lars von Trier, Kodaň, 13. dubna 2011

Dnes má Melancholia českou premiéru, od zítřka se promítá v kinech. Nemohla jsem dospat.